Srpen 2011

Se sluncem v lese

29. srpna 2011 v 19:17 | Jenda

Se sluncem v lese




Když ráno slunce v lese svítí,
projdu se velmi rád po lese,
paprsky slunce les prosvětlují,
stíny se se stromy přetahují.

Všechno se v lese krásně třpytí,
vždyť před chvíli tu padal déšť,
svěží vzduch se teď lesem nese,
voní tu dřevo, mech i vřes.

Slunce jen pomalu stoupá vzhůru,
les si sám s barvami pohrává,
od bílé přes žlutou, zlatou a zelenou,
všechno se prolíná s tou ptačí ozvěnou.

Představ si v mysli překrásný les,
kde je jen ticho a spousta stromů,
kde jsi jen ty a cesta domů,
paprsky slunce a nádherný mech.

Vnímej ten les a šepot stromů,
vnímej tu vůni i slunce v lese,
jakou pak zprávu nám dnes přinese,
nadechni se a vem si ho sebou teď.

Ulož si tento les ve své mysli,
aby jsi v něm mohl(a) býti hned,
budeš-li potřebovat se tam přenést,
a potom se zase vrátit zpět.




29.8.2011 . . . . . 0:15

Naplnění Láskou

27. srpna 2011 v 22:56 | Jenda |  Inspirace z procházek

Naplnění Láskou


Zavři oči a uvolni se,
objeví se je bílá zář,
pozvolna pak nadechni se,
Lásky, co před sebou máš.

Nadechuj a uvolňuj se,
pomalu, čas na to máš,
přijmi Jí, tu čistou Lásku,
přijmi Jí a dej Jí čas.

Vnímej Jí tou svojí myslí,
je skutečná, je tady zas,
aby mohla uzdravit tě,
až přijde ten pravý čas.

Stále vědomě Jí vnímej,
naplň Láskou ten svůj chrám,
prosím Srdce - otevři se,
přišla Láska domů k nám.

Naplň srdce "Pravou" Láskou,
Láskou, která žije v nás,
přitom stále uvolňuj se,
abys slyšel Lásky hlas.

Není to jen pouhá fikce,
vnímej Jí však ze všech sil,
poděkuj pak Bohu za to,
že ses znovu narodil.



27.8.2011 . . . . . 22:25

Život s Bohem

27. srpna 2011 v 19:43 | Jenda |  Inspirace z procházek

Život s Bohem

Prožívám stále víc v pocitu radosti,
většinou mívávám i pocit štěstí,
stále se pomalu posouvám kupředu,
bez Pána Našeho, dnes už nic nesvedu.

Cítím se báječně, cítím se skvěle,
tu "Božskou blaženost" mám v celém těle,
vnímám jen Lásku, harmoii a klid,
jak bychom bez "Boha", mohli jen dneska žít.

On mě teď provází na každém kroku,
i když jsem v nesnázích, je po mém boku,
je semnou stále, ve dne i v noci,
vždy když potřebuji, přijde mi pomoci.

Nikdy nic nežádá, je v každém z nás,
vede nás ke světlu v ten pravý čas,
Lásku svou rozdává, všem lidem pomáhá,
obětoval svůj život pro každého z nás.

Je to tak báječné, je to tak skvělé,
tu "Božskou blaženost" mít v celém těle,
slovy se to snad ani vyjádřit nedá,
co člověk prožívá, když se s Jeho Láskou shledá.

Ten pocit radosti, Lásky a štěstí,
prožívám denně i v téhle době,
dnes už nepodléhám žádné zlobě,
rozdávám Lásku, radost harmonii a klid.



24.8.2011 . . . . 04:45

Co je to s námi

15. srpna 2011 v 21:29 | Jenda |  Ostatní

Co je to s námi


Život se neustále mění,
vždy je tu něco nové,
někdo se občas změní,
jiní jsme jako ty stroje.

Sem tam je zvláštní ticho,
někde však vládne boj,
co se to s námi děje,
kdy nastane mír a pokoj?

Čas ten nás stále žene,
nedá nám chvíli spát,
co je to dnes za doba,
když nikdo ji nemá rád.

Radost a Láska mizí,
někde neznámo kam,
proč jsme si stále tak cizí,
sám s tím nic neudělám.

Začněme měnit sebe,
dejme víc Lásky všem,
jinak tu po nás zbude,
jen zpustošená Zem.

Chceme žít přece v Ráji,
najděme Lásku v nás,
nespoléhej me se na to,
že to za nás vyřeší čas.

Mějme Mír a Lásku v duši,
mějme víc Lásky v nás,
ochraňujme ji i v našem srdci,
ať nám ji nesebere čas.



12.8.2011 . . . . 01:35

Věřte - nevěřte 5

15. srpna 2011 v 10:08 | Jenda

Zjevení ledního medvěda v Břeclavi - Poštorná.


Původně jsem o tom psát nechtěl, abych nebyl za "blázna" ale tento zážitek byl tak silný, že se musím s Vámi o něj podělit, ať si o mně myslíte cokoliv. Náš vývoj jde stále kupředu a určitě na nás čeká mnoho milých a nemilých překvapení, vždy když to nejméně čekáme a dovolím si říci, když jsme tak zvaně "nepřipraveni".
Koncem února 2011 jsem šel s foťákem po hrázi, že si něco vyfotím. Foťák jsem měl zatím schovaný v obalu. Jen tak jdu a rozhlížím se kolem sebe. Nic zajímavého jsem neviděl. Byl napadnutý čerstvý sníh. Jdu pomalu dále po hrázi, divám se jen tak před sebe, když v tom najednou vyběhne z násypu hráze asi 40 - 50m ode mne obrovský lední medvěd. Uháněl si to od násypu hráze směrem k řece Dyji. Po několika skocích se z něho stal obrovský bílý žíhaný pes s velkým chundelatým ocasem. Po několika dalších skocích tento pes zmizel. Byl jsem z toho tak překvapen, že jsem nestihl ani vytáhnout foťák. Podotýkám, že ten medvěd a ani pes mě neviděli. Bylo to tak stutečné, jako byl ten násyp hráze po kterém jsem šel, zrovna jako ty stromy kolem řeky, les i domy. Pokračoval jsem v chůzi po hrázi tedy dále, stále jsem se raději kolem sebe rozhlížel, ale nic nového se neobjevilo. Došel jsem k řece Dyji pod Bratislavský most u nafotil jsem několik fotografií. Asi po dvou hodinách jsem se vracel z procházky domů, šel jsem podél řeky Dyje, baterie foťáku byla skoro vybitá a foťák jsem měl v kapse. Opět se jen tak rozhlížím kolem sebe při cestě domů a říkám si, že jsem rád, že se už žádný obrovský lední medvěd neobjevil. Pokračuji tedy pomalou chůzi domů, když asi v polovině cesty opět vyskočil z hráze obrovský lední medvěd, udělal pár skoků od hráze a najednou se otočil proti mně a šel pomalu směrem ke mně. Byl ode mě vzdálen asi 40m. První co jsem si říkal bylo, jak se mám zachovat, co když mě sežere. Byl opravdu obrovský. Foťák v kapse, plná karta nafocených fotografií a navíc skoro vybité baterie ve foťáku. Ani jsem se nepokoušel foťák vytáhnout, protože jsem měl v hlavě úplně jiné starosti. Medvěd udělal ještě několik pomalých kroků směrem ke mně. Myslím, že mě vůbec neviděl. Potom se najednou otočil, udělal opět několik skoků směrem od násypu hráze k řece Dyji, opět se z něho stal ten velký bílý žíhaný pes, který zmizel při skoku do řeky Dyje. Pokračoval jsem v chůzi zbytek cesty domů. Podíval jsem se na to místo, kde se objevil ten medvěd, ale v čerstvě napadeném sněhu nebyly žádné stopy. Zbytek cesty než jsem došel domů, jsem se neustále rozhlížel kolem sebe. Domů jsem došel aniž by se něco dalšího objevilo. Věřím tomu, že kdybych měl foťák v pohotovostní poloze s nabitýma bateriema, že bych toho medvěda měl vyfoceného na fotografii.

Letní déšť

6. srpna 2011 v 9:35 | Jenda |  Inspirace z procházek

Letní déšť


Mám rád letní déšť,
když z nebe lehce padá,
mám rád letní déšť,
když smáčí moje záda.

Když padá letní déšť,
a slunce přitom svítí,
v kapičkách letního deště,
se svět nádherně třpytí.

Když padá malá kapka,
za ní pak ihned drudá,
svítí-li přitom slunce,
tak vytvoří se duha.

Drobný déšť přírodu očistí,
letní vánek ji zvolna provoní,
zvonečky Lásky matky Země,
nám v uších vždy jemně zazvoní.

Po tomhle letním dešti
je vždy krásnější svět,
příroda najednou ožije,
všichni se cítíme lépe hned.



6.8.2011 . . . . 9:31

Pochmurné dny s ptáčky

2. srpna 2011 v 22:17 | Jenda |  Inspirace z procházek

Pochmurné dny s ptáčky


Utichl vítr, přestal padat i déšť,
šedivé mraky se stále linou krajem,
je věčné šero, slunce je za mraky,
už nelze očekávat nijaké zázraky.

Všechno je ponuré, čas nikam nespěchá,
tohle to člověka klidného nenechá,
co bude zítra, co bude příští den,
kdy budeme moci, s radostí vyjít ven.

Sedím na lavičce a pozoruji ptáčky,
připadají mi jako malé oživlé hračky,
tu jeden přilétl, sedl si blízko mně,
stále se rozhlíží, zda-li se něco nepohne.

Dívám se na stromy, dívám se okolo,
ptáčci se krmí a tiše kolem mě poletují,
jiní se koupou ve zbytku dešťové vody,
někteří si jen tak lehounce poskakují.

Po chvíli jeden z nich slétává dolů,
v tom jsem se ocitl nad jeho křídly,
byl to jen okamžik, byla to krása,
letět s tím ptáčkem a stát se jím.

Opět jsem v zase v přítomné chvíli,
buďme už prosím, k sobě jen milí,
všichni jsme vyšli z jednoho zdroje,
zanechme prosím, všechny ty boje.

Stejně tak jako ptáčci, příroda a planeta Země,
i My všichni potřebujeme stále více "Lásky!".



28.7.2011 . . . . 9:45

Suché stromy

1. srpna 2011 v 17:39 | Jenda |  Inspirace z procházek

Suché stromy




Když vidím někde suché stromy,
připadají mi jak prázdné domy,
jsou to stromy bez Lásky a života,
usadila se v nich jen ta prázdnota.

Není to zrovna nijak hezký pohled,
na takto suché a věčně mrtvé stromy,
jsou bez ducha, osamělé, bez studu,
ponechány jen svému vlastnímu osudu.

Byly to kdysi stromy života,
které zachvátila jen ta lidská nico…ta,
díky ní teď tu stromy strádají,
k životu se už dávno nemají.

Vždy je mně líto těchto stromů,
které nám kdysi život dávaly,
malé děti si pod nimi hrávaly,
a teď tu zůstaly na věky osamoceny.

V korunách stromů už ptáci nesedí,
nikdo z nás na tyto stromy raději nehledí,
jenom smutek se z toho místa nese do dáli,
příroda i mnozí lidé jsou z toho zoufalí.

Zachraňme proto rychle naše stromy,
ať jsou tak krásné jako jsou naše domy,
ať v nich jen zase nový život rozkvétá,
ať jsme šťastní my i naše planeta.




1.8.2011 . . . . . 17:03