Červenec 2011

Čas

16. července 2011 v 23:56 | Jenda |  Inspirace z procházek

Čas



Kam všichni tolik spěchají,
že na Lásku čas už nemají,
něco je žene stále vpřed,
tím nezachrání tento svět.

Staňte se pány svého času,
a poznejte všechnu tu krásu,
která je stále kolem nás,
přesto, že nemáte na nic čas.

Změňte prosím svůj vnitřní čas,
ať zazáří z vás světlo zas,
ať nejste stále jako draci,
co neznají nic, než jen svou práci.

I odpočinek je třeba míti,
jinak vás pavouk do sítě chytí,
kdo se jednou do sítě dostane,
ten se z ní jen tak nevymane.

Čas stále stejně odbíjí,
však lidská srdce přebíjí,
pak zhroucený je každý z vás,
protože dohání ztracený čas.

Co je ten náš čas proti věčnosti,
dejme prostor raději vděčnosti,
za to, že můžeme zde stále býti,
a tento čas pro dobro využiti.

Mě zpomalil se před nedávnem čas,
teď poslouchám víc svůj vnitřní hlas,
již nejsem otrokem svého času,
dnes poznávám více všechnu tu krásu.



16.7.2011 . . . . . 23:54

Konec jedné žabky

11. července 2011 v 23:22 | Jenda |  Ostatní
Dnes jsem při procházce narazil na dvě žabičky, které byly uvězňené v hluboké betonové vaně a jedna z nich to nepřežila. Nejprve jsem uviděl tu mrtvou a vyschlou žabičku. Přesto, že se řekne "je jenom žabička", tak to na mě působilo velmi depresivně, obvzláště v této době, kterou prožíváme. Tu druhou žabičku jsem z tohoto zajetí vysvobodil. Přesto, že se žabička sama snažila vysvobodit z tohoto zajetí, tak to nebylo v jejich silách, protože ta vana byla hluboká asi 2,5m.































**********************************

Věřte - nevěřte 4

10. července 2011 v 22:21 | Jenda

Změna ve vnímání času.




Dne 9. července 2011 se mi stala neuvěřitelná věc. Měl jsem zrovna ranní směnu a tak jako vždycky každou hodinu zapisuji hodnoty odečtené jak z provozu, tak i z panelu ve velínu, nejdříve do provozního deníku a potom do počítače. V 11:45 hod. jsem šel se vzorkem do laboratoře aby provedli jeho analýzu a ve 12 hodin jsem opět zapsal odečtené hodnoty do provozního deníku a do počítače. Těsně před 13-tou hodinou jsem také zapsal hodnoty jako obvykle a protože po 13-té hodině došlo ke změně dávkování určitého média na základě výsledku anylýzy z laboratoře, tak tuto změnu jsem si předepsal na 14-tou hodinu. Jak uběhla další hodina, čili měla být 14-tá hodina, chtěl jsem opět zapsat odečtené hodnoty do provozního deníku a intuice mi napověděla, že než začnu zapisovat odečtěné hodnoty do deníku, abych se podíval na hodiny. Podíval jsem se tedy na hodiny a nevěřil jsem svým vlastním očím. Na hodinách bylo místo 14-té hodiny teprve 13 hodin. Prostě jsem to nepochopil, a spadla mi brada. Říkám si, to snad není pravda, když zapisuji poctivě údaje do deníku každou hodinu a v tento den jsem si od rána co jsem přišel do práce na to dával obvzláště pozor. Právě intuice hned ráno mě upozornila na to, abych si dával na hodiny větší pozor, což jsem striktně dodržoval, tak jak je možné, že na hodinách i mých hodinkách je najednou jakoby o hodinu méně. Od toho okamžiku se všechno v mém vnímání času zpomalilo. Naopak nic mě už tak nehoní a všechno dělám s větším klidem. Další den jsem od osmi ráno do půl čtvrté odpoledne rozbíjel s mýma klukama starý beton pod pergolou, kde budeme pokládat novou dlažbu a i dnes mám pocit, že mám na všechno dost času, jako by den měl 25 hodin. I v práci na noční směně mně čas ubíhal úplně jinak. Samozřejmě, že hodina má stále 60 minut, ale mě se v mém vnímání času od té doby zdá, že ta hodina je jiná. Je to takový zvláštní vnitřní pocit, který jsem ještě nikdy nezažil. Možná, že nejsem sám, komu se něco podobného přihodilo. Můžete o tom napsat v komentáři k tomuto článku. Neustále skoro denně vnímám nějaké změny, pro mě změny k lepšímu.

10.7.2011 . . . 21:00 . . . . . . Jenda




Poznámka:
Dnes je 11.7.2011 - 15:01 hod. Vedle monitoru mám digitální hodiny a když se na ně občas podívám a sleduji jak ubíhá čas, tak mám stále stejný pocit zpomaleného času. Už neříkám "To už je tolik hodin?" a nebo "Teprve je tak málo hodin?". Řeknu si jenom např: je 15:08, všechny vazby na čas jako by přestaly existovat. Jsem vděčný za to, že tu mohu v tuto hodinu a minutu být a vůbec neřeším, jestli je hodin hodně a nebo je hodin málo. Prostě je 15:08 hod., není to úžasné? a uvnitř sebe mám pocit, že mám vždy na všechno dostatek času. Času mám vždy tolik, kolik právě potřebuji. Co to je proti věčnosti, kde čas neexistuje.



O radosti

10. července 2011 v 22:17 | Jenda |  Inspirace z procházek

O radosti



Poslední dobou ze všeho radost mám,
vše jinak vnímám a jen se usmívám,
nemít tu radost, to byl by špatný svět,
člověk by se navrácel ve svém vývoji zpět.

Není to radost jen tak ledajaká,
je to radost z vlastního bytí,
radost ze všeho, na co se podívám,
radost ze všeho, co kolem sebe mám.

Mám radost z přírody i radost z práce,
radost ze života, který teď prožívám,
ať dělám cokoli, vždy z toho radost mám,
je to pro mě taková radostná meditace.

Takovou radost jsem dříve nepoznal,
občas jsem se někdy také i pousmál,
díky poznání, které teď v srdci mám,
život si z radostí teď denně užívám.

Proč se jen radovat a v radosti stále být,
protože v radosti je vlastní život skrýt,
vždyť z radosti skutečná Láska vychází,
radost a Láska nás životem provází.

Radost je ve smíchu, radost je v pláči,
k radosti v životě i málo stačí,
ze všeho nejlepší je upřímě se radovat a smát,
a k tomu ješte mít všechny a sebe rád.

S radosti v srdci svém každý den usínám,
protože vím, že já na světě nejsem sám,
chci žít na planetě, kde je jen krásná zem,
kde vládne pouze radost a Láska jen .




10.7.2011 . . . . . 19:40

Andílci (2)

6. července 2011 v 23:28 | Jenda

Andílci (2)



Jsem v nákupním centru a dívám se na knihy.
Je tady hodně regálů a také mnoho knih.
Jak se tak v pokleku dívám do jedné knihy,
kde se vzala, tu se vzala, najednou se vedle mě objevila malinká holčička.
Vůbec se nebála, přišla až těsně ke mně a hezky mě pozdravila.
Řekla: "Ahoj" a pozvolna mě zezadu obešla a postavila se vlevo vedle mě.
Pozvednu oči od té knihy a dívám se na ní.
Pomyslím si, ta je tak krásná, vlásky blonďaté, vlnité, hotový andílek.
Kde máš svou maminku, říkám si potichu.
Opatrně se rozhlédnu, ale maminku nevidím.
Tak ji také pozdravím a řeknu: " Ahoj, jak se máš?"
Ona mi odpověděla: " Já se mám moc krásně".
Stojí vedle mě a po chvíli ode mě zlehounka a pomalu odchází.
Ještě jednou se ke mně otočí, usměje se na mě a ztrácí se mezi regály.
Pomalu se zvednu a dívám se kam pak jde.
Šla ke své mamince, která byla celkem dost daleko.
Řekl jsem si, to byl krásný andílek a nahlížím do další knihy.




6.7.2011 . . . . 23:00

Andílci (1)

6. července 2011 v 23:21 | Jenda

Andílci (1)


Jdu tiše po louce,
jen tak se rozhlížím,
vůbec nic zvláštního,
nikde tu nevidím.

Pomalu kráčím dál,
všechno je jak má být,
a z louky voňavé,
vyzařuje jen Láska a klid.

Popojdu kousek dál,
uslyším zvláštní hlas,
podívej třeba tam,
uvidíš něco zas.

Jen tak se otočím,
srdce si zateskne,
mezi stébly trávy,
něco se zaleskne.

Uvidím peříčko,
bílé a nádherné,
stačí jen maličko,
a zase radost mám.

Andílci dávají,
znamení stále nám,
jsou s námi napořád,
nikdy tu nejseš sám.

I když je nevidíš,
i když je nevnímáš,
strážného anděla,
vždy vedle sebe máš.



6.7.2011 . . . . 22:30

Oslavení Boha

4. července 2011 v 19:24 | Jenda |  Ostatní

Oslavení Boha


Moje motto: "Ať se podívám na co chci, nebo koho chci, vždy si uvědomím, že se na mě dívá Bůh"


Sedím a dívám se kolem sebe,
sleduji dokonalost Božího stvoření,
ať jsou to rostliny, ptáci, zvířata,
příroda, stromy, květiny, obloha i lidé.

Vše je tak dokonalé, jak jen může být,
nic dokonalejšího si neumím představit,
ve všem je velikost a Láska našeho Stvořitele,
Pane náš, my ti za tuto Planetu ze srdce děkujeme.

Dívám se na muže, dívám se na ženy,
dívám se na děti a lidi kolem sebe,
v každém z nich je projevení se Boha,
Boha, který je nejen v nás, ale i ve všem kolem nás.

Nebýt Boha, nebylo by naší planety,
nebýt Boha, nebylo by žádné nebe,
nebýt Boha, nebyl by nikdo z nás,
nebýt Boha, neexistoval by ani čas.

Vzpomněl jsem si najednou na Adama a Evu,
vzpomněl jsem si na Ráj, ve kterém oni žili,
my jsme se zde na této planetě narodili,
abychom si tu svůj vlastní ráj, sami na Zemi vytvořili.

Není to chyba Boha, jak to se Zemi dopadlo,
není to ale nic jiného, než naše vlastní zrcadlo,
sami jsme si tohle vše na naší Zemi vytvořili,
protože jsme v životě nikdy moc Bohu nevěřili.

Žena, je Bohem nádherné stvoření,
nic krásnějšího na tomto světě není,
chvíli se zastavte a sledujte tuto ženu,
každou chvíli na ní uvidíte nějakou jinou změnu.

Ty krásné tvary, ty ladné křivky,
co mají většinou jen mladé dívky,
i starší dámy jsou krásné a pohledné,
mnoho mužů se za nimi vždy ohlédne.

Dívám se na jeden pár, muže a ženu,
jak se na sebe dívají, jak si spolu povídají,
teprve teď si uvědomuji, projevení se Boha… jako muže,
teprve teď si uvědomuji, projevení se Boha… jako ženy.

Sedím a neustále si uvědomuji Boha sám v sobě,
začínám si uvědomovat Boha i u tohoto muže a této ženy,
pojednou vnímám, jak jsme všichni vzájemně propojeni,
aniž bychom si to kdy sami v životě uvědomovali.

Jaký je to velký kontrast v tom Božím stvoření,
muž a žena, každý je jiný, už na první pohled jsou odlišní,
také chování a projev muže a ženy je zcela jiné,
není to nádherné, že právě tak to je?

Podívejte se třeba na krásnou květinu,
podívejte se třeba na nějaké to zvířátko,
jak je vše dokonalé, do detailu vypracované,
perfektní, živé a skutečné, jako je Bůh sám.

Nikdy dřív jsem se na tohle tak nedíval,
vždy mi připadalo všechno tak obyčejné a samozřejmé,
vzduch, který dýcháme, vodu, kterou pijeme,
na tom přece vůbec nic zvláštního není…. A právě, že je!

Je to nejvyšší dokonalost Božího stvoření,
v každé částici, atomu a molekule tohoto vesmíru,
je obsažena velikost Boha a Jeho Láska,
která se neustále rozvíjí a tvoří něco nové.

Zamysleme se sami nad sebou, proč tu vlastně jsme,
proč nám byl tento život dán, vždyť díky tomu co jsme,
můžeme poznávat, vychutnat a vnímat krásu Stvoření,
můžeme tvořit, plakat, užívat si, radovat se a nekonečně se smát…

Za to všechno ti patří velký dík náš milý Bože, Pane náš.





4.7.2011 . . . . 19:22